A Česko je podobných příběhů plné. Unikají spolu s párou zpod pokliček na kamnech leckterých spořádaných domácností, zakopáváme o ně jako o drny na zanedbaných pohraničních loukách, déšť je smývá ze střech rozpadajících se nádražních budov… Pro filmaře je to lahůdka. Pro nás ostatní možnost zažít v dnešním „bezpečném“ světě trochu dobrodružství. Ale i když je Alois Nebel animovaný políčko po políčku – technikou rotoskopování – není problém poznat jednotlivé lokace.

V Jeseníkách, familiárně zvaných Vlkodlačí hory, je příroda rozmanitá a bohatá na všemožná překvapení, takže nějaký ten „pomatený nádražák“ sem zapadne jako špendlík do kupky sena. Šmelina s naftou a odsunování nevinných slečen s „voříškovýma“ očima k naší národní historii patří taky. Co si budeme povídat, že? Všude se v bývalých totalitních režimech vyskytl nějaký ten Wachek, ať už mladý nebo starý… Každopádně do Jeseníků stojí za to zajet. Už proto, že máte slušnou šanci narazit uprostřed lesa z ničeho nic na Hollywoodem ošlehaného Rodena!

Z divokých borů vás stezky přivedou i do vísky Klein Mohrau, česky Malá Morávka, ve filmu se však jedná o fiktivní železniční stanici Bílý Potok a fiktivně fungující vlaky. Tady to všechno začalo, ty mlhy a příběhy. Koleje a vlaky jsou metaforou života a v Jeseníkách všechno dostává punc osudovosti.

Pokud chcete vidět, kde to naopak všechno skončilo, stačí vám pár hodin cesty, několik přestupů, kopců a dostanete se na Hlavní nádraží v Praze. Halelu-u-u-u-u-ja. Pochopitelně to funguje i naopak. Je to jedno. „Vlaky jezdí tam i zpět,“ jak by řekl Alois, a poté by opět ulehl na lavičku. A možná, že tam nějaký Krobot pořád leží.