Železnice, ta je na celý život. Buď vás chytne a už nepustí, nebo je vám prostě jedno. Železnice jako dráha. Dvě koleje z bodu A do nespočetně dalších bodů, životní poslání a vášeň. Perspektiva kolejí směřujících do jednoho bodu působí jako metafora osudu hlavního hrdiny. Povolání, jež vám změní život, stejně jako Miloši Hrmovi. Ostře sledované vlaky jsou o proměně chlapce v muže, který se rozhodne vzít svůj život do vlastních rukou a aktivně se podílet na dění kolem sebe. A také trochu o lidech nejrůznějších povah, kteří ho obklopují. V mezních situacích se totiž charakter ukáže v daleko jasnějším světle.

Krajina za oknem je film sám o sobě a okno je jako čočka objektivu, kterým ho vidíte. Dešťové kapky zmatňují obraz do impresionistické nálady. Za slunečního dne sklo zostřuje kontury a rozmazává obsah. Občas se okno změní v zrcadlo a vy se v něm odrážíte. Divák sedí na svém sedadle ve vlaku, zatímco scenérie venku ubíhá jako obrazy na plátně kina. Tunely a zastávky ve stanicích lehce zastoupí práci střihače. Prověšené elektrické vedení na sloupech podél tratě vytváří iluzi pohyblivých oblouků. Ty jsou tu místo animovaných a experimentálních filmů.

Scéna, v níž výpravčí Hubička razítkuje Zdeniččino pozadí, patří mezi nejslavnější momenty české kinematografie. Věděli jste, že ruka, která razítkuje, nepatří představiteli výpravčího Hubičky Josefu Somrovi, ale samotnému režisérovi Jiřímu Menzelovi? Aspoň se to mezi filmovými nadšenci šeptá. Poetiku snímku Ostře sledované vlaky už ocenila Akademie filmových umění, když mu na konci šedesátých let udělila Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Paradoxní je, že o námět neměl původně nikdo zájem. Před Menzelem scénář odmítli režiséři Juraj Herz a Evald Schorm.