V Dalešickém pivovaru můžete snít o optimistické prvorepublikové náladě. Na chvíli se stát hrabalovským pábitelem a brát život jako jednu velkou fascinující hru. Zbořit na okamžik hranici mezi realitou a fantazií a dělat bláhové, romantické věci. Tady můžete zapomenout na předsudky a zplna hrdla si zpívat, klátit nohama na komíně nebo se nechat inspirovat módou zkracování. Dejte sbohem všemu konvenčnímu a radujte se z každodenních věcí.

Knižní Postřižiny se odehrávají v pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal žil téměř dvacet let, a interiéry se natáčely kousek od Telče, v pivovaru Studená. Ale nesmrtelnou podobu Postřižinám vtiskl Dalešický pivovar. Na jeho příjezdové cestě se nejspíš přistihnete, že čekáte, kdy kolem vás na motocyklu profrčí pan správce Francin, mířící na další inspekční cestu po hostincích. Hlavní brána je až na jednu drobnost pořád stejná. Zatímco správní radu vítal nápis „Měšťanský pivovar“, vás čeká „Akciový pivovar“. Ale kdo by si dělal hlavu z maličkostí. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří.

Atmosféra na dvoře vás definitivně přenese do rozpustilé nálady Postřižin s vůní sladu a zabijačkových pochoutek. Tady před vchodem do pivovaru zvala půvabná Maryška správní radu na prasečí hody. Když se pozorně zaposloucháte, dolehne k vám živý ruch kování obručí a hoblovaní dřeva. To bednáři připravují další várku sudů. Tamhle zase někdo dal na Pepinovy dobré rady a byl z toho další pracovní úraz. To nejlepší si nechte na konec. Eins, zwei, eins, zwei… zahrajte si jako Maryška s Pepinem na vojenskou školu. Jestli vám někdo bude vyčítat, že moc hulákáte, další kroky jsou jasné. Kam? No přece na komín! I když ve filmu Magda Vašáryová a Jaromír Hanzlík lezou po falešném komíně, který měřil sotva dva metry.