Tramvajové koleje se ještě táhnou celým Václavským náměstím. Československá vláda slavnostně pokládá základní kámen dálnice D1. Začínají se stavět i první stanice metra. Praha a vůbec celá země vzkvétá. Jsou to prostě zlatá léta!

Režim se trochu pootevírá nám i světu. Michal Prokop se poprvé staví k mikrofonu a oslňuje posluchače hudbou s nádechem amerického soulu. ČSSR se skvěle prezentuje na mezinárodní výstavě Expo 1967 v Montrealu. Ostatně kdo by si nás pro naše knedlíky a krásné ženy nezamiloval!

Současná situace se samozřejmě na životech lidí podepisuje, ale v této ruské hře je důležité především vyděržať. I když to trochu bolí a člověk se u toho klepe, stejně jako učitel Saša u stejnojmenné hry, kterou přivezl ze stáže v Kyjevě. I v této nešťastné době se očividně občas dějí veselé věci, třeba na pražské Hanspaulce.

O stávajícím systému si myslí své i hlava rodiny Krausových. Bolševikovi dává rok, maximálně dva. O patro níž žije „neomylný“ Šebek s rodinou, tvrdý zastánce režimu i řádu ve vlastním jídelním lístku, který každou neděli sám připravuje a vyvěšuje na domácí nástěnku.

Prostě běžný život plný normálních problémů. Poslušně zdravíme soudruhy a soudružky, dospíváme, stárneme a dostáváme od Ježíška příšerné dárky. Přesto nad nimi vyjadřujeme radost. Falešnou.

Najdou se i šťastlivci, kteří díky svým rodičům užívají vzácnosti života za železnou oponou v podobě filmů nebo módních výstřelků. My můžeme jen hledět a závidět. Protože když máte stejné boty jako Elvis, srdce každé dívky bleskově roztaje. Jiného to může zlomit a dovést třeba k pokusu o sebevraždu plynem v elektrické troubě, ale taková je láska. Nevyzpytatelná, a třeba i nešťastná. Jako láska k vlasti. Můžete ji milovat sebevíc, ale někdo vám ji ze dne na den může vzít. Zato zážitky z míst, kde se Pelíšky natáčely, už vám nikdo nesebere.