Ztichlé a majestátní prostory krematoria v Pardubicích, v jehož interiérech i exteriérech se odehrávají celé pasáže Spalovače mrtvol, dokonale navozují mrazivou a fantaskní atmosféru. Místo průvodce si s sebou vezměte knihu Ladislava Fukse, podle které byl film natočený, a můžete vstoupit. Zaposlouchejte se. Uslyšíte ozvěnu kroků zemřelých. Něco vám šeptají. Co to je? „Smrt sbližuje, v lidském popelu není rozdíl.“ Tak si to přece říkal pan Kopfrkingl, když s ledovým klidem ukládal svého syna Miliho do rakve k mrtvému esesákovi.

Kremace, popel, smrt. Ty byly pro řádného a obětavého zaměstnance pražského krematoria na denním pořádku. Byly jeho posláním i prokletím. Jděte dál, v jeho stopách, tam kam chodíval každý den, tam kam vzal i svou dceru Zinu. Tíživá atmosféra houstne, jako by se ochladilo. Ale nejde se zastavit, vábí vás to dál. Na smrti je něco hypnotického. Jen si dejte pozor, aby vás zlo nedostalo do svých spárů, jako nacistická ideologie pana Kopfrkingla. A zase se něco ozývá: „Smrt je jediná jistota, kterou člověk v životě má.“ To si zase pan Kopfrkingl mumlá své oblíbené fráze. Mrazí z toho v zádech.

Prostor jako by se začal zužovat, je to jen optický klam, ale přesto vyvolává závrať. Tak už raději ven. Nadýchat se čerstvého vzduchu, abyste z toho také nezešíleli. Hranice mezi realitou a fikcí je totiž tenká. Malá procházka po hřbitově nikomu neuškodí. Až půjdete kolem pohřebiště vojáků padlých za světových válek, vzpomeňte si na čarokrásnou Lakmé, která byla židovského původu. Na osudy lidí stejného vyznání, kteří se stali oběťmi těch, s nimiž chtěl pan Kopfrkingl kolaborovat. Ale pro dnešek už toho bylo dost. Za přestálé hrůzy se cestou domů odměňte. Nejlépe v cukrárně. Dáte si rakvičku nebo věneček?