Sedmero krkavců
Pohádkové příběhy jsou nesmrtelné. Možná proto, že jsou staré jako lidstvo samo. Děti se díky nim učí rozlišovat dobro a zlo, dospělí v nich zase nacházejí paralely k životním situacím. Pohádky stále okouzlují bez ohledu na to, že známe jejich pointu.
Klasická pohádka Boženy Němcové Sedmero krkavců má několik rovin a adaptace režisérky Alice Nellis je dokázala nenásilně obsáhnout všechny. Díky tomu je filmové zpracování Sedmera krkavců nejenom nadčasovým poselstvím, ale i aktuálním podobenstvím. Na jedné straně je tu známá pohádka o dívce, která díky obětavosti, odvaze a lásce dokáže přemoci prokletí svých bratrů. Na straně druhé je tu příběh o síle slova a chybách, které se přenášejí z generace na generaci. Alice Nellis vypráví o tom, že některé věci se nemusí dít naší vinou, a přesto bychom se je měli snažit napravit, podobně jako hlavní hrdinka Bohdanka.
Hluboké lesy jen s nevolí postupují místo malým vískám, kopřivy se vlní v širých lánech a čekají na mlčenlivou dívku, která je bude muset trhat holýma rukama. Z mlžného oparu se vynořuje strašidelné stavení, ve kterém žije čarodějnice s houfem koček a nad krajinou krouží sedm krkavců černých jako uhel. To je jen několik z mnoha působivých obrazů, které snímek Alice Nellis tvoří.
Vedle herců tu hraje hlavní roli příroda, barvy střídajících se ročních období a protiklad světla a temnoty. Není proto divu, že filmový štáb natáčel z velké části na skutečných místech. Zámek zlé královny Alexandry a prince Bartoloměje si zahrál hrad Zvíkov. Řeka, ve které Bohdanka smáčí kopřivy, je Lomnice v okolí magické přírodní památky Vystrkov na Písecku. Všechna místa jsou ve filmu vidět i z perspektivy krkavců plachtících vzduchem. Ve snímku Sedmero krkavců se realita přirozeně míchá s fantazií a skutečná místa s filmovou fikcí. Vydejte se je objevovat spolu se statečnou a obětavou Bohdankou.